O teplých lavičkách

Bylo srpnové odpoledne, nehybné vedro. Seděli jsme v parku a odpočívali po dlouhé jízdě na kole. Ta lavička je teplá, řekl jsem. Jako ty, odpověděl kamarád. Bylo mi třináct a bylo to poprvé, kdy mi někdo řekl, že jsem teplej. Možná to tehdy muselo být evidentní, ačkoliv já si to neuvědomoval, ani jsem nevěděl, co to vlastně znamená. Vím jen, že někdy kolem třinácti let jsem nevěděl, co se svým hlasem, který najednou zhrubl, co se svými stále ostřejšími rysy ve tváři a chlupy, které mi zhusta rašily na nohou a na intimních místech. Dokud jsem byl děcko, zažíval jsem bezpohlavní období sexuálního klidu. Žádné tělesné proměny mě nenutily profilovat svůj vzhled. Žádné touhy mě nepudily hledat způsob k jejich naplnění. V tomhle kritickém věku “teplých laviček” jsem poprvé znejistěl a styděl se, snažil se udržet si vyšší hlas, který jsem měl před jeho pubertální proměnou, zůstat ještě nějaký čas dítětem. Nešlo to. Kluci v mém věku se na proměny v samce těšili. Většina z nich si nechávala zarůstat tváře směšným chmýřím, začali mluvit vulgárně, protože si mysleli, že to k chlapákům patří, a mluvili groteskně hlubokými hlasy. Chtěli zapůsobit na samičky. Já takovou touhou netrpěl.

Muži se mi začali líbit docela brzy. Kamarádi mých rodičů, cizí muži na pláži, někteří taťkové mých kamarádů. Přitahovali mě starší muži. Kluci mojí generace byli ještě napůl děti jako já a tak se i chovali. Fascinovala mě fyzická i mentální převaha dospělosti. Sexuální zralost, která mi byla vzdálená. Nedostupnost, která dávala podněty mojí fantazii. Vystačil jsem si sám. Neprožíval jsem žádné skutečné lásky. Věděl jsem, že moje představy jsou nereálné. Možná nějaké pomatení, které časem samo odejde. Nikdy jsem se nezamiloval do žádné holky. Ve školce, ve škole, na dovolené, u vody, nic. Žádné fyzické oťukávání, první doteky, líbání. Měl jsem svoje představy o mužích. Byl jsem přesvědčený, že kromě fantazie nic jiného mít nebudu. Slovo “gay” bych tenkrát hledal ve slovníku cizích slov, o homosexualitě jsem věděl nanejvýš to, že Freddie Mercury umřel na AIDS, protože “chrápal s chlapama”, jak se obecně říkalo. Přišlo mi to spíš jako nějaká extravagance než jako reálná citová a sexuální orientace, kterou bych mohl pojmenovat a svoje představy uskutečnit. Moje sexuální zrání bylo úplným tápáním. Vytvořilo mi vnitřní svět, do kterého jsem nikoho nepustil, a jakákoliv vnější snaha o narušení hranice téhle soukromé zóny mi ublížila. S bráchou jsme tajně zírali na zadní strany módních časopisů, na nichž byl katalog ženského spodního prádla. Kamarádi si prohlíželi pornočasopisy se ženami a čekali, že se připojím. Tvářil jsem se, že mě to zajímá, ale do mojí soukromé zóny to nepatřilo. Přiznám se, že při onanii jsem se někdy snažil myslet na ženy. Dopadlo to jako vynucená křeč nevedoucí ke zdárnému konci. Byla to podoba vnějšího světa, jeho očekávání a má role, kterou jsem s přibývajícími léty odmítal hrát.

Ten moment, kdy mi kamarád řekl, že jsem teplej, byl nepřímo zlomový. Od třinácti let jsem se začal proměňovat. Ale zatímco moji heterosexuální vrstevníci se chtěli proměňovat v muže, aby se mohli sblížit s holkami, já nevěděl, jak se svým fyzickým zráním naložit. Do těch třinácti jsem byl naprosto nevýrazný kluk ve vytahaném svetru po tátovi a v nevkusných kapsáčích. Bylo mi to jedno, nepotřeboval jsem se někomu líbit. Neměl jsem žádné vzory. Navíc jsem se necítil jako muž. Tedy rozhodně ne takový, v jakého se proměňovali pubescenti kolem mě. Od dětství jsem tíhnul k ženskému světu. Když jsme si s bráchou hráli na rodinu, já automaticky přijal roli matky. Měl-li brácha být doktor, já byl samozřejmě sestra. Líbily se mi zpěvačky a herečky a taky panenky mojí sestřenice. Měly nádherně dlouhé vlasy, se kterými se dala dělat kouzla. Bavilo mě esteticky promýšlet bytový interiér, který jsem si udělal z šatních skříní v předsíni. Táta mi do něj občas hodil boty, když se ráno vrátil z práce, ale mně to nevadilo. Začal jsem znova. Zajímavá byla podpora ze strany mojí matky. Koupila mi panu, o kterou jsem si řekl, a nedivila se tomu. Jen mi řekla, že si s ní budu hrát, když táta nebude doma. Stejně tolerantní ke mně byla i v období mých pozdějších proměn, po nichž jsem musel s barvou ven.

Tvůj G.

Foto: pexels.com

Doporučené texty