O bratrech jen dobře?

Učitelka na základní škole ústně zkoušela bratra z nějaké látky. První tři roky jsme s bráchou chodili do jedné třídy, takže si tento okamžik vybavuji celkem přesně. Brácha se při tom ústním zkoušení zasekl. Nemohl pokračovat. Jedno pitomé písmenko a on se přes něj nedokázal přenést. Jako děti jsme oba trpěli vadou řeči. Odborně se jí říká balbutismus, běžně koktavost. Mozek jede rychleji než plíce a pusa. Výsledkem je zaseknutí na samohláskách, které vyžadují větší soustředěnost a dostatečnou dechovou kapacitu. Brácha stál u tabule a snažil se. Vím, jak je strašné, když chceš vyslovit písmeno, slovo, větu a čím víc se snažíš, tím víc ti to vázne v puse. Spolužáci se mu začali posmívat. Normální úšklebky typu “tak už se vymáčkni” a výbuch smíchu. Učitelka celou situaci vyřešila tím nejhorším způsobem. Nejdříve bratra nutila, ať větu zazpívá. Nakonec na bráchu netrpělivě naléhala, aby se konečně vyjádřil, nebo ho pošle sednout s pětkou. Zábava spolužáků nebrala konce. Tato situace vykresluje náš vztah, naše vazby. Seděl jsem mezi spolužáky a pitomě zíral. Nebyl jsem si jistý, na čí stranu se mám přidat. Jestli mám chránit bratra a tím se vystavit odporu spolužáků, nebo se přidat k posměchu a tím bráchu zranit. Očekávaná autorita v podobě učitelky selhala. Smutné. Tvářil jsem se rozpačitě a uvnitř řešil dilema.

“Bratr mající oporu v bratru je jako opevněné místo.”

Bible

Dnes mě mrzí, že jsem se bráchy v podobných momentech nezastal. Mohli jsme kolem našich slabin vytvořit ochranný štít a tím upevnit náš vztah. Neudělal to ani jeden z nás. Oba jsme měli mnoho problémů sami se sebou. Ta koktavost kolem nás kroužila a pokaždé si sedla na jednoho, zatímco druhého přešla. Takhle jsme si ji pár let vyměňovali. Já jsem v předpubertálním věku začal zpívat, osvojil si hospodaření s dechem a kladl důraz na výslovnost. Sám. Do žádné “lidušky” jsem nechodil. Bratr s tím problémem zápasil dál.

Spíše než zpěv, umění nebo literatura bráchu zajímala technika, elektrické rozvody, auta a trolejbusy. Od dětství dokázal sestrojit spoustu věcí, o jejichž funkci nemám ponětí ani dnes. Když jsem si v šatně vytvořil byt pro svoje hračky a jednotlivé skříně rozdělil na místnosti, brácha mi dovnitř trafem zavedl elektřinu, světlo a dokonce vyrobil ledničku. Malý motorek s vrtulkou přidělal na kelímek od másla. Do kelímku jsme nalili mléko, vrtulka ho chladila. Vlastně se divím, že v našem bytě někdy nemuseli zasahovat hasiči nebo záchranná služba.

Jindy zase po celém bytě rozvedl sítě z nití. Spojil dva pekáče, čímž vznikl kloubový trolejbus. Na pekáče připevnil naběračku a v záhybu rukojeti ji zavěsil na síť. Dokonalá doprava! Jezdilo to. V opačném směru jízdy se jen musela přehazovat kladka – naběračka. Máma přišla domů a hned mezi dveřmi se do sítě zamotala. Málem sebou sekla na zem. Bylo po trolejbusu. Mohl bych psát o dalších a dalších věcech, o motoru v hrnci simulujícím zvuk auta, ukradené palubní desce s volantem, o domácím rádiu, které bylo z kuchyně vedené přímo do našeho pokoje, odkud jsme mámě k vaření četli zprávy z novin.

Přišla puberta. Bratr už dávno chodil do třídy pro děti se specifickou poruchou učení. Trpěl dyslexií. To náš problém v rámci třídního kolektivu vyřešilo. Nepřispělo to však našemu vztahu. Ačkoliv jsme dvojčata a na svět jsme přišli v téměř stejném čase, každý jsme si jeli po své ose. Brácha rozebíral rádia a elektrické rozvody, já si zpíval. On poslouchal moderní taneční hudbu, já swing. On nesnášel holčičí hračky, já si je oblíbil. On se bál u dobrých hororů, já koukal na filmy pro pamětníky. Ani jeden z nás nekypěl sebevědomím. Já byl hubený, špatně jsem se oblékal a měl rád věci, které mé vrstevníky nezajímaly. Bratr byl robustní postavy, trpěl vadou řeči a potížemi s učením. Každý z nás si vytvořil svůj obranný mechanismus. Já se stal přecitlivělým melancholikem, který se začal vyhýbat lidem. Bratr si vytvořil ulitu ze siláckého postoje a nabroušeného jazyka. Bílá a černá. Tedy rozhodně ne jako jin a jang, síly zapadající do sebe. Své síly jsme začali využívat spíše proti sobě jako dva špatně namířené magnety.

Věřím, že období mého dospívání, které popisuji v textu Temnota, muselo být pro bráchu velmi těžké. Připomínám si tu situaci ve třídě. Tentokrát byl brácha v mojí roli. Já jsem byl ten, s kým se něco děje, kdo se začíná proměňovat, vypadat zvláštně. Byl jsem ten, komu se ostatní posmívají. Bratrovi kamarádi, kteří ho navštěvovali doma, si mě všímali a říkali o mně věci, které asi nechtěl poslouchat. Kličkoval v tom podobně jako já, když si on u tabule procházel tím pekelným okamžikem, a jediné, co se v něm utvářelo byl odpor ke mně – zdroji problémů. Zatímco on ve své společnosti vyhledával dominantní osobnosti, mužné typy, kluky, kteří se zajímají o elektroniku, auta, motorky a další věci, jeho brácha byl divný, zženštilý, přecitlivělý, poslouchal blbou hudbu a měnil se v “buzíka”. Naše cesty se rozešly. Ztratil jsem ho.

“Bratr bratra až nad propast přivodí, ale do ní ho nevrže.”

Srbské přísloví

Dospěl jsem bez bráchy. Stal se externím článkem mého života. Nic na tom nezměnil fakt, že později jsme oba jezdili na stejnou školu, v níž já dokončoval maturitní obor a brácha se učil na elektromechanika. Nemluvil jsem s ním o svých pocitech, láskách, proměnách. On se mnou o svých sexuálních i vztahových zkušenostech někdy mluvil, ale nejspíš cítil, že tomu nemohu příliš rozumět. On zase nemohl pochopit moje sexuální představy, nemohl se mnou hledat odpovědi na stejné otázky. Nebylo nic, co by nás spojilo alespoň v tomto věku, v němž jsme se oba začali usazovat ve svých pozdějších úlohách. Každý z nás prožil spoustu radostí i těžkých zkoušek, ale nikdy jsme si nebyli nablízku, když to ten druhý potřeboval. Nechtěli jsme se angažovat v problémech toho druhého.

Největší odcizení nastalo v době, v níž se bratr stal tátou. Přišlo to v čase, kdy se mi drolilo partnerství. Nabývalo na intenzitě moje přesvědčení, že kvůli vymezenému teritoriu, v němž si vybírám partnera, nikdy nevytvořím opravdové zázemí s tím správným člověkem. Tentokrát jsem tomu byl velmi blízko a vyložil na stůl všechny karty. Cítil jsem se vyčerpaný a na všechno sám. S bratrem jsem jeho radost z otcovství sdílel velmi chladně. Miminko i s maminkou jsem navštívil krátce po porodu, ale naplno přijmout bratra v roli otce jsem nedokázal. Přišlo mi to tak nepravděpodobné. Navíc to s dětmi neumím. Nevím, co mají rády, jak na ně mluvit, co jim dát, aby přestaly plakat. Kapitolu dětí jsem ve svém životě uzavřel. Donutily mě k tomu okolnosti, přestože někde ve mně doutná stejný smysl pro otcovství, jaký teď explodoval v bráchovi. Zřejmě jsem tedy neprojevoval dostatečné nadšení. Nebyl jsem do té události zasvěcený až po uši, na rozdíl od rodičů, jejichž zájem se logicky obrátil výhradně na bratrovu rodinu. Já zůstal v Praze, mimo hlavní dění. Krize kolem nového koronaviru a nucená izolace uspíšily odcizení. Naše kontakty začaly řídnout, až úplně utichly. Posléze se z bratrovy strany objevily chatrné důvody, proč bych ho neměl kontaktovat. Zřejmě cítil mou ostýchavost. Pochopil, že když jsem vždycky byl komplikovaným bratrem, nejspíš nebudu ani dobrým strýcem. Asi měl pravdu. Nejsem dobrým bratrem, ani dobrým strýcem.

Bratr má přítelkyni, dva syny, dobrou práci ve svém oboru a pěkný byt na teplickém předměstí. Splnil to, co se od muže očekává a zaslouženě z toho má dobrý pocit. Završil se jeho dojem, že bratra nepotřebuje. Ochranným štítem se mu stala vlastní rodina. Já zase někdy tápu a hledám v životě pevné body. Zase ta bílá a černá. Dva magnety proti sobě. Co by to mohlo změnit? Možná jenom pochopení a tolerance. Budeme-li mezi sebe stavět překážky z neporozumění, to biblické opevnění navždy zůstane mezi námi, oba za ním nebudeme. Je ještě nějaká šance?

Tvůj G.

Foto: pexels.com

Doporučené texty